My dospělí versus naše děti

My dospělí máme často pocit, že musíme naše děti vychovávat, aby byly „normální“, aby z nich „něco“ bylo, aby „zapadly“, aby aby aby…

Co když nic z toho nemusíme? Co když nejvíce, co jim můžeme dát je naše důvěra v ně samé bez soudů, jací by měly nebo neměly být?

Co když více než rady jim pomůže pokládat jim otázky, které otevírají prostor pro jejich vlastní řešení? Ale také je důležité následně je nesoudit za to, co a jak si zvolily. Jen tam pro ně být! Být jim oporou, otevřenou náručí, uchem k naslouchání…

Že je to někdy těžké?

Že máme tendenci je chránit od všeho zlého? Že chceme, aby neopakovaly naše chyby?

Ano, také se s tím potýkám, ale pracuji na tom!

Vzpomínám si totiž, jak mě od malinka strašně štvalo, když mi někdo řekl, jak co mám dělat. A o to víc mě štvalo, když jsem někde uvnitř vnímala, že má dotyčný v tomto případě pravdu. A teprve nedávno mi došlo – díky synovi – proč mě to tak štvalo!

Zajímavé zjištění

Syn řešil a my s ním stále stejnou situaci, která vždycky dopadla podobně blbě. Já mu od začátku radila a říkala, jak to má udělat a nechápala, proč to zkouší pořád tak divně. Nechápala, mnohdy se rozčilovala! Jednou naštvaně říkám: „Já to už fakt nechápu! Vždyť ti pořád říkám, jak to můžeš vyřešit a co máš udělat!“ A syn na to jen: „Právě proto, že mi to říkáš, tak to nedělám!“

Ztichla jsem. I když jsem ještě úplně nechápala hloubku toho sdělení, něco mi uvnitř mě řeklo: „Aha!“ I když jsem tomu aha stále ještě na kognitivní úrovni nerozuměla, tak jsem vnímala, že tento můj přístup není cesta. Před očima mi proběhlo celé dětství a všechny situace s rodiči, které teď kopíruji, a které mi vždy pily krev.

Jenže, co s tím?

Jak to dělat jinak? Nic mě v tu chvíli nenapadalo, tak jsem to nechala být. Jednoho dne jsem se rozhodla jet na kurz Access Bars. Na těchto kurzech se, jak jsem si mnohokrát ověřila, vždy otevírají a zpracovávají zajímavá a hluboká témata. A tak si ležím na lehátku, druhá účastnice mi dělá Barsy a facilitátorka si povídá s jinými účastnicemi – matkou a dcerou. Matka najednou říká: „Já jí to pořád, říkám!“. Facilitátorka na to: „Co když jí tím bereš možnost si právě tohle vybrat?“

BINGO!!!

Okamžitě mi vyskočila synova odpověď a výraz jeho očí a obličeje. Konečně mi to zapadlo! Já mu tu možnost svými dobře míněnými radami vzala, vzala jsem mu možnost přijít si na to sám. Vzala jsem mu jeho zodpovědnost! A kde zmizela má důvěra v něj? Dělala jsem ho menším než jsem já, protože JÁ to přece vím nejlíp! A to je přesně to, co mě na tom štvalo i v dětství a i kdykoliv potom!

Matka tehdy na to reagovala slovy: „Já to s ní myslím dobře!“. S velkou pravděpodobností to i mí rodiče se mnou mysleli dobře. Stejně jako já nyní!

Óóóooo, kolik schovívavosti a empatie za tím je? A kolik v té schovívavosti se skrývá vlastně nadřazenosti? Já jsem starší a větší, já to vím líp. Ty jsi malý (tzn. ještě hloupý?), tak poslouchej, co Ti říkám! Brrrr…

„Kdo jsme my, abychom věděli, co je pro druhé to nejlepší?“

Každý člověk touží po tom žít svůj život podle sebe, touží zkoušet, učit se a inspirovat se. Každý jsme se přišli na tento svět něco naučit. Neberme druhým možnost jít svou cestou, ani našim dětem! Co když největším darem, který druhým můžeme dát, je ukázat jim, že mají moc změnit cokoliv, pro co se rozhodnou? Co když to nejvíce, co našim dětem můžeme dát, je nesoudit je za jejich volby?

Kde a jak začít?

!!! U SEBE !!!

I proto jsme spolu s mou kamarádkou a kolegyní Danuší Kremserovou připravily kurz Radost ze života s dětmi aneb Cesta k sobě, který startuje 18.2.2024.

Zajímá Vás dozvědět se více o Access Bars terapii? Podrobnější informace naleznete ZDE!

Co když můžete jít ještě hloubějí a seznámit se napřímo s pragmatickými nástroji pro osobní rozvoj, se kterými v Access Consciousness pracujeme? Tyto informace, znalosti a praktické dovednosti si osvojíte na Access Bars kurzu. Více informací na vás čeká ZDE!

Ludmila Klímková